Ve svých necelých třiceti letech odešel mimo rodnou zem s padesáti dolary v kapse. Zpět se vrátil v roce 1990 a měl pro ni koordinovat švýcarskou zahraniční finanční pomoc  ve výši miliard korun. Mezi těmito dvěma událostmi a zároveň životními mezníky sbíral ve světě bohaté zkušenosti a znalosti  zejména v oblasti energetiky a ochrany životního prostředí.

Petr Jan Kalaš zaujme vedle hlubokých znalostí a životních zkušeností, také příkladem  příjemného a vlídného člověka. V Česku  mimo jiné vedl ministerstvo životního prostředí. V současnosti na tomto resortu působí jako šéf poradce ministra.

 

Petr J.Kalaš u jednoho z elektromobilů Ministerstva životního prostředí.

Na vizitce používáte dvě vlastní jména, proč to druhé?

Je to především úcta, respekt k předkům. To jméno jsem dostal od dědečka. Jak znáte asi můj životopis, žil jsem třicet let v zahraničí.  Návrat sem znamenal  i návrat k mým kořenům. To jméno znamená vlastně propojení k těm předkům. Je to pro mě určitá úcta k rodinné posloupnosti.

Rodové tradice hrají pro Vás tedy důležitou roli?

Myslím, že je to pro každého z nás důležité. Rodinné propojení nás drží  pevněji na zemi. Dává nám to smysl. Z toho jsme vyrostli. Je to osobní opora, která nás doprovází v životě.

Kde jste se narodil, když jsme u těch kořenů?

Narodil jsem se v Praze. Moje dětství se ale odehrálo v severních Čechách.  Tatínek dobrovolně, protože pracoval v dopravě, přešel do severních Čech, kde zaváděl autobusovou dopravu. Vzpomínám na takovou epizodu, že jsem s ním jezdil od Karlových Varů až po Liberec a se stopkami jsme měřili čas a vzdálenost mezi obcemi. Tatínek totiž připravoval jízdní řády.  Byl to pro mě takový silný moment, že tvořil něco konkrétního, co pak fungovalo. Autobusy po těchto trasách potom jezdily a asi jezdí dodnes.

Když se podíváte zpátky,  vzpomenete  rád také na něco konkrétního, co jste udělal?

Mám za sebou řadu hmatatelných výsledků. V průběhu kariéry od  provozního inženýra, kdy jsem po dokončení studia na ČVUT začal pracovat na elektrárně v severních  Čechách, jsem postupně přešel na přípravu projektů a poté na vytváření a podporu národních a mezinárodních programů. Po odchodu do Švýcarska v roce 1968 jsem se stal mezinárodním konzultantem ve více než 70 zemích a radil vládám při přípravě národních projektů.  Existuje tak řada projektů, na jejichž realizaci jsem se podílel a staly se tak součástí výstupů mého profesionálního života. Jsou to například vodní elektrárny v jížní Americe, na které  se nyní příležitostně mohu podívat, realizovala se i projektová doporučení z národních energetických strategií, které jsem vedl například v Malajsii, Bangladeshi, Nigérii či Kolumbii.

Po obdržení švýcarského občanství jsem vstoupil do státní administrativy Švýcarska a stal se jako komerční diplomat koordinátorem národní rozvojové spolupráce pro desítky projektů v Asii, Africe a hlavně v Jížní Americe. Později během 11 let ve Světové bance jsem se zaměřil více na environmentální oblast. Nejprve jsem se stal koordinátorem programu environmentální spolupráce a podpory západních zemí s regionem střední a východní Evropy obsahující další desítky projektů. Tento program zvaný „Environment for Europe“ po více jak 20 letech doposud pokračuje se zaměřením na země jihovýchodní Evropy a střední Asie.

Čehož si obzvláště cením jsou národní klimatické strategie, které se pod mojím vedením ve Světové Bance a ve spolupráci s národními týmy podařilo realizovat v téměř 30 zemích světa, včetně Číny, Indie, Ruska a mnoha dalších zemích na čtyřech kontinentech.  Tyto národní strategie společně přispěly i k uzavření první mezinárodní klimatické dohody v rámci tzv. Kyotského protokolu.

Ale nejsou to jen desítky národních projektů, studií a strategií, které jsem spoluvytvářel. Jsou to rovněž stovky osobních kontaktů na všech národních i mezinárodních úrovních, které jsem během mého pracovního putování světem měl příležitost vytvořit a které představují mé velmi cenné vnitřní bohatsví.

Po návratu do České republiky se tyto zahraniční zkušenosti i některé stále živé kontakty a přetrvávající přátelství snažím zúročit.  Měl jsem možnost vést ministerstvo životního prostředí, stal jsem se poradcem premiérů, pracuji v Radě vlády pro udržitelný rozvoj. To, co jsem načerpal v minulosti, využívám tak po návratu domů. Moji odbornou kariéru vidím proto jako vývojovou posloupnost s řadou konkrétních výstupů.

Jste uváděn  jako česko – švýcarský odborník. Nevadí vám to trochu, když máte  hluboké kořeny k češství, ke svému rodu?

Švýcarsko je  pro mě  země, která mi nabídla  druhou část života, kdy jsem se dobrovolně vzdálil z této země. Nabídla mi nejen příležitost tam žít, ale i profesionálně se uplatnit. Celému švýcarskému prostředí jsem velmi vděčen. Vnímám ho silně i z osobního života, podařilo se nám tam založit rodinu.  Mé děti se ve Švýcarsku narodily a tam i vyrostly. Přesto, srdcem jsem převážně tady, rozumem více ve Švýcarsku.

Srovnejme  Česko  a Švýcarsko. Jak například hodnotíte  životní prostředí tady  a tam? 

Diametrální rozdíl je v tradici  ochrany  životního prostředí a vůbec ve vztahu ke společnosti. Ve Švýcarsku je životní prostředí  bráno jako součást kvality života. To je tam vtesáno do podvědomí lidí a prochází výchovou od malých dětí až po hospodárné a ohleduplné chování dospělých. Moje děti tam vyrostly v prostředí, kdy mě učily třídit odpady. Rovněž vztah jedinců ke státu je stále ještě rozdílný. Ve Švýcarsku je to vztah respektu, ochrany, i národní hrdosti, kterou stát zosobňuje.  K tomu patří i dodržování psaných i nepsaných pravidel, zákonů.  Není to ovšem chování pouze ve vztahu k životnímu prostředí, je to ochrana celého systému společnosti a stát tento systém zašťituje.  Tady u nás cítíme, že stát je někde na druhé straně, se státem se málo ztotožňujeme, ze státu si rádi bereme, jeho pravidla obcházíme či zpochybňujeme. Důvody tohoto  rozdílného přístupu ke státu leží v historických vývojích obou zemí. Ale např. v oblasti životního prostředí se u nás Švýcarsku přibližujeme.. Pozoruji, že lidé již více vnímají oblast životního prostředí a jeho ochranu a kvalitu přijímají jako součást kvality jejich života.  Je to pozitivní posun, ke kterému u nás postupně dochází.

A co česká a švýcarská energetika. Kdyby toto jste měl srovnat?

Mezi švýcarskou a českou energetikou je řada zásadních rozdílů. Strukturárně je švýcarská energetika decentralizovaná, výroba elektřiny je převážně vlastněna kantony a municipalitami. Jiný rozdíl spočívá ve velké míře propojení švýcarské energetiky s evropskou energetikou, která v důsledku není zaměřena na národní nezávislost jako u nás. Navíc Švýcaři s elektřinou převážně obchodují namísto investic do vlastních zdrojů. Tento obchodní přístup se např. výhodně uplatňuje  i ve vztahu k německé Energiewende, kdy přebytky toků elektŕiny z Německa Švýcaři velice rádi za nízké ceny importují a skladují, aby je později výhodně prodali.

Švýcarská energetika je čistá. Ve švýcarské energetice není uhlí, ve švýcarské energetice převládá elektřina vyráběná na základě jádra, obnovitelných zdrojů s dominantní rolí hydroenergetiky. V domácnostech se topí výhradně plynem nebo lehkými topnými oleji. Švýcarsko je také země založená  na efektivním využívání energie. Odráží se tak vrozená hospodárnost Švýcarů, která je součástí genů společnosti.

Na druhé straně Česká republika nemá hory, nemá přírodní podmínky pro přečerpávací elektrárny jako Švýcarsko, naše energetika byla tradičně založená na uhlí.  Také já jsem vyrostl jako inženýr na uhelných elektrárnách. Dva roky strávené v severních Čechách mně ukázaly, že to byla obětovaná krajina, která sloužila energeticky zbytku republiky. Negativní environmentální důsledky tohoto energeticko-fosilního zaměření cítíme doposud. Postupný přechod od uhlí na čistější formy energie pro výrobu jak elektřiny tak tepla je naprosto nutný. To, že se tady podařilo díky tradici průmyslu přejít na jadernou energetiku,  byl  velký přínos pro přechod na čistší energetiku.

Před deseti lety jste byl ministrem životního prostředí. Změnila se za tu dobu česká energetika?

Posunulo se vědomí směrem k čisté energetice. Začalo se totiž vnímat, že jsou s energetikou spojeny také negativní oblasti s důrazem na potřebné snižování lokálních a globálních emisí. Zvlášť v posledních dvou, třech letech toto povědomí výrazně posílilo, protože se oprostilo od  ideologického pohledu na klima. Energetika by se měla dostat do služby země čistým způsobem. Neměla by dominovat, neměla by škodit, měla by prospívat.  To je velmi silný posun, ke kterému v posledních letech u nás dochází. Státní energetická koncepce, národní program úspor energie nebo národní program obnovitelných zdrojů jsou  reflexí na tento společenský posun a vnímání energetiky .

Změnilo se také něco ve Švýcarsku?

Energetika ve Švýcarsku je stabilní. I když tam vzrostla opozice proti jaderným elektrárnám, tak zájem na bezpečnost a čisté energetice zůstává.  Švýcarsko zavedlo před časem uhlíkovou daň, která finančně zvýhodňuje spotřebitele a výrobce čistých energií. Na druhé straně zatěžuje výrobce energie, která má negativní emisní dopady.  Ve Švýcarsku je rovněž výrazně   vyvinutý postoj k úsporám energie. Švýcarsko je vysoce technologicky vyspělá země, a to se promítá ve všech oblastech společnosti v technologiích, které jsou nízkoenergetické a nízkoemisní.

Je ale moudré ustupovat od jaderné energie v době, kdy zápasíme s klimatem a potřebujeme bezuhlíkatou energetiku?

To je otázka postoje a národních priorit. Jaderná energie je  švýcarským obyvatelstvem spojována s bezpečností jaderných elektráren  a také s existencí náhradních alternativ, např. dovážené energie nebo s OZE. Jak jsem se zmínil,  Švýcarsko je významnou křižovatkou evropských energetických sítí a proto nemá stoprocentní energetickou nezávislost jako u nás vepsanou do své národní strategie. Protože je to bohatá země, vždy si může potřebnou elektřinu odněkud z Evropy dovézt. Převažuje proto strategie pokud možno čisté energetiky, nezatížeností země potenciálními riziky, které by mohly pocházet od emisí, bezpečnosti nebo jaderných odpadů.

Není  předností, že v České republice existuje vstřícnost k jaderné energetice?

Jsme jiní. Švýcaři mají na mysli stabilitu, udržitelnost společnosti. V oblasti jádra, jakkoliv je spolehlivé, jsou  elementy, kde říkají, kdyby něco selhalo, tak máme hodně co ztratit. Ta země je malá, zásah by tam byl veliký. Takže asi s principem předběžné opatrnosti tam převládl názor, že pokud  jádro nemusíme mít, tak ho nebudeme dále provozovat a poradíme si jiným způsobem. Když ostatní nám  proud v Evropě dají, tak si ho koupíme. Je to postoj bohatého, nezávislého státu. U nás k žádnému selhání jaderné elektrárny nedošlo, jaderná energetika  je převážně vnímaná jako  technická vymoženost českého průmyslu. Nehrozí nám zemětřesení, spoléháme na spolehlivou, robustní technologii a také na vycvičený personál v těchto elektrárnách. Jádro je ve veřejností považováno jako součást české energetiky.

Jaký tedy předpokládáte v Česku vývoj ve využívání jaderné energie?

Jednou z hlavních otázek při našem rozhodování o dalším využívání jádra  bude,  zda nemáme spoléhat již na novou generaci jaderných elektráren, která je ve vývoji s odhadovanou disponibilitou kolem 2040/2050.   Tuto otázku potřebného rozšíření výroby elektrické energie bude třeba řešit někdy kolem roku 2025.  Nová jaderná generace nabízí technologii s  jiným formátem bezpečnosti a využitím jaderného odpadu. Součástí porovnání budoucího dlohodobého pokrytí energetické spotřeby budou samozřejmě i jiné nejaderné alternativy. Bude to záležet na rozhodnutí politiků a tozhodování  nebude jednoduché.

Váš rezort byl dlouhá léta odpůrcem jaderné energetiky. Změnilo se to ?

Myslím, že toto ministerstvo se úspěšně dovedlo odpoutat od ideologických vlivů jakéhokoliv směru. Ministerstvo přijalo koncept racionálního přístupu k řešení, které vychází z potřeb zachování environmentálních hodnot. To znamená, že hledáme průchodná řešení bez předpojatosti. Když jaderná energetika nám nabízí v oblasti klimatických změn možnost plnit  náš dlouhodobý závazek poklesu emise CO₂, tak je to technologie, která zapadá do možných scénářů procesu dekarbonizace. Pokud bychom našli jiná řešení, která by splnila totéž a byla by ekonomicky příznivější, tak budeme hledat a podporovat tato řešení. Čili není zde předpojatost v žádném směru. Postojově se ministerstvo životního prostředí zkonsolidovalo a stává se partnerem racionální diskuse na všech úrovních.

Prožíváte asi dobré období. Podařilo se, co bylo vaším dlouhodobým přáním. Uskutečnila se konference o klimatu v Paříži, většina států uzavřela klimatickou dohodu.  Osobně jste s tím spokojen?

Klimatická oblast se stala součástí mého života ještě v době, kdy jsem byl ve Světové bance. Stal jsem se součástí toho procesu a navštěvuji světové   klimatické konference od roku 1994.  Je to dlouhodobý proces, který i přes obtížnost dosáhnout mezinárodní dohodu mě uspokojil svým výstupem v Paříži. Je to zúročení dlouhodobého úsilí, o kterém vím, jak je obtížné a náročné.  Co mě také uspokojuje, je začínající aktivní národní i mezinárodní postoj České republiky ke klimatickým změnám.  Příkladem jsou finanční podpora Globálního klimatického fondu nebo rostoucí účast českých expertů na mezinárodních projektech.  Důležité je vnímat klimatické změny nejen nutností adaptace na jejich dopady, například v důsledku intenzivních změn počasí a dopady ve formě povodní či sucha. Výrazný trend přechodu na nízkoemisní a nízkoenergetické technologie vytváří významnou a dlouhodobou příležitost i pro naše výzkumné organizace a průmysl. S tím souvisí i postupný přesun energetického profilu naší země, podobně jako v sousedních zemích, na nové technologie i využívání OZE včetně rostoucího významu decentralizované energetiky na úrovni municipalit i jednotlivých spotřebitelů. Bude to znamenat postupné rozšíření tradiční centrální energetiky na širší, klimaticky udržitelnou a lokálními  environmentálními požadavky a bezpečností dodávek elektřiny a tepla definovanou energetiku.

A jaká bude  decentralizovaná energetika?

Trendem  decentralizované energetiky je lokální výroba elektřiny a tepla a využívání obnovitelných zdrojů energie včetně místních a také zapojení racionálních technologických  možností. Mnohé země v Evropě již na nový směr v energetice přešly, příkladem je Německo i Rakousko. Tato oblast se i u nás postupně probouzí. Příkladem je nyní i ČEZ, který během posledních dvou, tří  let přešel od modelu dominantní centrální energetiky na podporu nových komplementárních oblastí jako jsou decentralizovaná energetická výroba na municipální úrovni, využívání OZE, úspory a efektivní využívání energie, chytré sítě atd.  Změny v energetice u nás naráží na setrvačnost úspěchů minulosti. Podle mne bychom nyní úspěch měli  ale hledat v buducnosti, v  nových příležitostech, které se nabízejí. Proto naše účast v Paříži na klimatické konferenci byla důležitá stejně jako nedávný podpis vlády pod pařížskou dohodu. Česká republika tím vyjádřila solidaritu s mezinárodním trendem snižování emisí skleníkových plynů změny. Hlavní úkolem nyní bude přenést tyto změny do českého prostředí.

Daří se to?

Tento přechod je ještě spíše pomalý, i když se změnila přinejmenším rétorika a postupně se mění i postoj ke klimatickým změnám. Již se nehovoří o zpochybňování klimatických změn, začíná se aktivně hovořit o potřebných opatření k zmírnění jejich dopadů. To je velmi důležitá změna.

Není to tím, že klimatické změny dávají o sobě už vědět ?

Ano, sucha a záplavy i další přírodní jevy se stávají nyní stále častějšími a jejich dopady ekonomicky citelnějšími i u nás. Bude proto třeba změnit  postoj a přijmout určitou pokoru před přírodou a před vlivy, které vznikají i s přičiněním našich činností. Vzniká příležitost využít naší chytrosti  k prevenci a k přizpůsobení či ke zvýšení odolnosti na tyto změny. Proto také hovoříme o Smart Cities, smart regionech. Představují nový rozvojový směr vývoje měst a regionů. Je potřeba, aby dlouhodobý udržitelný rozvoj i v důsledku klimatických změn přešel do genů naší  společnosti.

Na MŽP jste se také podílel na  připravě  antifosilního zákona. Přestože v  nejbližší době nebude předložen k projednání,  jak si představujete jeho  případnou podobu?

Antifosilní zákon je dlouhodobá strategie odklonu  od využívání uhlí a ostatních fosilních paliv a bude znamenat přijetí dlouhodobé cesty dekarbonizace české ekonomiky. Státní energetická koncepce má v jednom ze svých cílů přechod od 60 procent na  25 procent podílu uhlí na energetickém mixu ČR. Na české poměry je to velmi radikální přechod, který  je již nastavený například programem ČEZ  a zavíráním zastaralých málo energeticky  účinných uhelných  elektráren. ČEZ oznámil předloni na velké mezinárodní konferenci v Paříží, že v roce 2050 bude mít uhlíkově neutrální výrobu elektrické energie.

Z důvodu zamezení náhlých změn a vytvoření prostředí dllouhodobé prediktovatelnosti antifosilní zákon doporučuje postupný dlouhodobý přechod na nízkoemisní energetický profil země. Podle návrhu zákona se konkrétně jedná o snížení emisí skleníkových plynů o 85% během příštích 35 letech. To by mělo vytvářet dostatečný časový prostor pro  nacházení a uplatňování nových energetických řešení, jak v oblasti energetických úspor a energetické spotřeby tak nízkouhlíkové výroby elektřiny a tepla včetně průmyslu, dopravy i domácností. Jedná se tak o vývoj potřeby nových nízkoenergetických, nízkomateriálových a nízkoemistních technologií, což bude vyžadovat zapojení průmyslu. Antifosilní zákon  nastavuje dlouhodobá, stabilní kritéria  vývoje společnosti.

Řada zemí již tento zákon má. Anglie například přijala klimatický zákon již v roce 2007. Je to široce přijatý energetický koncept rozvoje tamní společnosti. Německá Energiewende je nastartovaná podobným způsobem.

Záměrem antifosilního zákona u nás je  závazně  zapojit do dlouhodobé strategie  snižování emisí skleníkových plynů všechny hospodářské složky země.  Závazek v rámci EU do roku 2030 tak antifosilní zákon prodlužuje do roku 2050.

Ve Švýcarsku  začínající jezdit hodně auta a autobusy na plyn, ve velkém tam jezdí elektromobily. Koupil byste si elektromobil nebo auto na plyn?

Pořídil  jsem pro syna, který žije v Římě,  auto s hybridním pohonem, a to z důvodu energetických a emisních úspor. Sám o autu s čistým pohonem uvažuji. Volba elektromobilu v České republice je daná omezenou nabíjecí  infrastrukturou, která teprve postupně vzniká. Ministerstvo životního prostředí rozšiřování elektromobility aktivně podporuje i ve spolupráci  s E.ON, ČEZ a  jinými organizacemi. Elektromobily jsou ještě finančně drahé. Proto vznikají v zahraničí, například v sousedním Německu,  podpůrné programy na nákup ekologických aut a dobíjecích stanic. Dokáži si představit, že do dvou let budou i u nás elektromobily jezdit napříč republikou.

Vít Smrčka